26. dubna 1986

Výňatek z knihy Černobylska tětraď, G. Medvěděv, přeložil Pavrda, únor 2005

Vyprávění G.Medvěděva se ukázalo v mnoha směrech spíše jako fantazie než faktický soupis pravdivých událostí. Protože však se text rychle rozšířil a je podkladem mnoha dalších prací a filmových snímků, dovoluji si do něj doplnit pár komentářů.
Pavrda, 7.7.2008

Když jsem se večer 25. dubna vrátil ze služební cesty na Krymu, procházel jsem si poznámky, protokoly a zápisy ze schůzí, podrobně pročítal usnesení zasedání krymského výboru KV KPSS 23. dubna 1986, kvůli kterému jsem tam byl.

Před zasedáním jsme měli diskusi s vedoucím výboru průmyslu V.V.Kurašikem a jeho tajemníkem V.I.Pigarevym. Udivilo mne tehdá, že mi oba soudruzi položili stejnou otázku:
"Jak to vypadá s výstavbou atomových elektráren na Krymu, v lázních SSSR? Jsou další místa, kde by se dalo stavět?"
"Jsou", odpověděl jsem, "Je hodně neužitečných a málo zalidněných nebo vůbec neosídlených míst, kde by se daly stavět atomové elektárny."
"Tak proč tedy ... ? Kdo o rozhoduje, kde se bude stavět?"
"Ministr energetiky a národní plánovací komise SSSR ... Plánují rozdělování výkonu po teritoriu země s ohledem na potřeby v jednotlivých lokalitách."
"No, vždyť my táhneme ze Sibiři tisíce kilometrů vedení na evropskou část. Opravdu."
"No, to máte pravdu."
"Znamená to, že na Krymu by se mohlo stavět?"
"Určitě"
"... a bylo by to potřeba", truchlivě se ušklíbl Pigarjev.
"Tak, budeme stavět", dodal.
"Ano, budeme"
"O tom i bude dnešní výbor. Stavbaři a vedení se k tomu staví vlažně, nedodržují plány. Takový stav je dále neudržitelný."
Pigarjev se na mne tázavě podíval: "Popište mi, prosím vás, co obnáší taková stavba. Rád bych s tím vystoupil na výboru."
Řekl jsem mu svou analýzu a tajmeník na schůzi vystoupil.

V tu noc z 25. na 26. dubna 1986 všichni v budoucnu zodpovědní za jadernou katastrofu v Černobylu spokojeně spali. Ministři Majorec a Štěrbina, prezident Akademie věd SSSR A.P.Alexandrov, předseda státního atomového dozoru E.V.Kulov a dokonce i ředitel černobylské elektrárny V.P.Brjuchanov a hlavní inženýr elektrárny N.M.Fomin. Spala Moskva a celá odvrácená zemská polokoule. V tom čase se v místnosti bločního panelu řízení čtvrtého bloku černobylské atomové elektrárny odehrály popravdě historické události.

Jen drobnost: N.M.Fomin nespal, byl v noci rybařit.

Připomenu, že směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to je hodinu a 25 minut do výbuchu. Mnozí z pracovníků nedopracují do konce směny, dva zemřou velmi náhle...

V 1 hodinu 00 minut byl výkon reaktoru pod nátlakem zástupce hlavního inženýra A.S.Djatlova stabilizován na 200 MW tepelných. Prodloužila se otrava reaktoru produkty rozpadu a další zvyšování výkonu už nebylo možné. Operativní zásoba regulačních tyčí byla značně pod hranicí, kterou dovolovaly předpisy, a jak jsem se již zmínil, podle slov staršího inženýra řízení reaktoru Leonida Toptunova sestávala z 18 tyčí. To vypsal počítačový systém Skála sedm minut před stiskem tlačítka AZ (avarijnaja zaščita - havarijní ochrana).

Není jasné, odkud vzal autor informace o Djatlovovu nátlaku. Podle vyjádření svědků byla na bloku klidná atmosféra, žádné náznaky napětí. V 00:28 při přepnutí regulátoru došlo k poklesu výkonu. Ten se podařilo zvýšit na úroveň, která byla k provedení zkoušky dostatečná.

Je třeba poukázat na skutečnost, že reaktor se nacházel ve stavu, kdy ho bylo možno řídit jen těžko a nebezpečí výbuchu bylo veliké. Přesněji, stisk tlačítka AZ v libovolném následujícím okamžiku do nám již historicky známého momentu výbuchu by vedl k neříditelenému fatálnímu rozhoření. Nebylo čím řídit reakci.

O tom však pracovníci neměli ani ponětí. Byly školeni v tom, že sovětský reaktor vybuchnout nemůže. Reálné parametry reaktoru byly v některých případech velmi odlišně parametrů udávaných v provozních instrukcích.
Tlačítko AZ (avarijnaja zaščita), přesněji AZ5, bylo určeno k okamžitému zastavení reaktoru. Vlivem konstrukční chyby řídicích tyčí však jeho mělo jeho stisknutí opačný efekt.

Do výbuchu zbývalo ještě 17 minut a 40 sekund. To je opravdu hodně času. Celá věčnost. Historická věčnost. Vždyť myšlenky letí rychlostí světla. Kolik se toho dá promyslet za 17 minut a 40 sekund, celý život si připomenout, celou historii lidstva. No, bohužel, veškerý čas bylo jen přibližování se k výbuchu ...

V 1:03 a 1:07 byly k šesti pracujícím hlavním čerpadlům (GCN) připojeny ještě dvě po jednom z každé strany. Při tom se počítalo s tím, že po skončení experimentu zůstanou v okruhu havarijního ochlazování aktivní zóny zapnutá 4 čerpadla.

Zde je třeba objasnit, že výkon hydraulické ochrany aktivní zóny i okruhu nucené cirkulace má přímou závislost na výkonu reaktoru. A jelikož výkon reaktoru byl malý (dohromady 200 MW tepelných), hydraulická ochrana reaktoru byla také malá. Do práce bylo zapojeno všech 8 hlavních cirkulačních čerpadel, celkový průtok vody přes reaktor do 60 tisíc kubických metrů za hodinu. Norma povoluje 45 tisíc kubických metrů za hodinu, čili šlo o hrubé porušení provozních předpisů. Při takovém režimu práce hrozilo servání čerpadel a vibrace potrubí chladícího okruhu vlivem kavitace (vaření vody se silnými údery).

Zde autor čerpá z jedné z prvních verzí o průběhu havárie zcestné úvahy. Zjednodušeně řečeno bylo chlazení reaktoru rozděleno na 2 samostatné okruhy. Každý okruh měl 4 hlavní čerpadla. Za běžného provozu byla spuštěna 3, jedno bylo náhradní. Při přepínání čerpadel se spustilo i 4. čerpadlo a po jeho náběhu se odpojilo to, které bylo třeba odstavit. Nebylo to nic proti ničemu a ani předpisy nestanovovaly maximální průtok aktivní zónou, ale minimální.

Prudké zvýšení průtoku vody aktivní zónou vedlo ke snížení tvorby páry v aktivní zóně a ke snížení tlaku páry v separačních bubnech, kam z reaktoru postupuje paro-vodní směs, a k nechtěné změně ostatních parametrů.

Starší inženýr řízení reaktoru (SIUR) Leonid Toptunov, náčelník směny bloku Alexand Akimov a starší inženýr řízení bloku Boris Stoljarčuk zkoušeli manuálně řídit parametry reaktoru - tlak páry i úroveň vody v separačních bubnech, což stejně v plné míře nemohli. V tom čase poklesl v separačních bubnech tlak páry na 5 až 6 atmosfér a hladiny vody pod bezpečnou úroveň. Akimov se souhlasem Djatlova přikázal zablokovat havarijní ochrany, které toto hlídaly.

Bylo ještě možné odvrátit katastrofu? Bylo. Kategoricky zastavit experiment, připojit k reaktoru systémy havarijního ochlazování, nastartovat diesel-agregáty, a tím si zajistit plnou dodávku potřebné elektrické energie pro případ plného odpojení. Ručně snížit výkon reaktoru až do jeho úplného odstavení, v žádném případě nespouštět havarijní ochranu, protože její aktivace se v tomto případě rovnala výbuchu.

Zde autor uvádí pravdivě, že aktivace havarijní ochrany by se rovnala výbuchu. Co je to však za ochranu, která způsobí výbuch místo, aby zastavila reaktor? Co by to bylo v autě za brzdu, která po sešlápnutí nezastaví, ale přidá plyn?

Takovou možností se nikdo nezabýval. Reaktivnost reaktoru nadále pomalu klesala.

V 1:22:30 (půldruhé minuty do výbuchu), když si SIUR Leonid Toptunov, přečetl výpis počítače, který hlídal stav řídících tyčí v reaktoru, shledal, že ukazuje stav, která vyžaduje okamžitě odstavit reaktor. To je 18 řídících tyčí v aktivní zóně na místo 28. Nějaký čas se rozhodoval. Vždyť byly případy, kdy se počítač mýlil. Informoval o sitaci Akimova i Djatlova.

Počítači trvalo okolo 10 minut vyhodnotit stav položení řídicích tyčí. Při běžném provozu, kdy se parametry měnily pozvolna, to nebylo na škodu. V přechodných režimech - při nabíhání na výkon nebo snižování výkonu - byly podávané informace zkresleny. Jediná možnost, jak mohl operátor zjistit stav řídicích tyčí, bylo projít všech 211 ukazatelů.

Ještě nebylo pozdě experiment zastavit a manuálně snížit výkon reaktoru. Na to však nikdo nepomyslel a experiment začal. Při tom je třeba podtrhnout, že všichni operátoři, snad kromě Toptunova a Akimova, které zneklidnil výpis počítače, byli se stavem spokojeni a pevně si věřili, že experiment zdárně dokončí. Spokojen byl i Djatlov, který chodil dolů do místnosti panelu řízení bloku a pobízel kolegy: "ještě dvě, tři minuty a vše bude hotovo. Hlavy vzhůru, hoši!"

Zde si autor zjevně protiřečí s následným vyprávěním z nemocnice v Moskvě, kdy operátoři Akimov a Toptunov opakovaně rozebírají osudné události, uvažují nad příčinou výbuchu a říkají "vždyť jsme vše dělali správně" (my vsjo dělali pravilno)

V 1:23:04 starší inženýr řízení turbín Igor Keršenbaum na příkaz G.P.Metlenka hlásil: "Oscilograf je zapojen!" a zavřel ventily osmé turbíny. Začal výběh rotoru generátoru. Ve stejný okamžik bylo stisknuto tlačítko MPA (maximální projektovaná havárie). Tím byly odpojeny oba turboagregáty - sedmý i osmý. Havarijní ochrana reaktoru byla po odpojení turbín zablokovaná, aby byla možnost experiment opakovat, pokud by byl první pokus neúspěšný. Tím došlo k dalšímu odchýlení se od plánu testu, který nepočítal se zablokováním havarijní ochrany reaktoru po odpojení dvou turbogenerátorů. Velký paradox je v tom, že pokud by operátoři postupovali regulerně podle plánu a havarijní ochrana vypnuta nebyla, pak by se po odstavení druhé turbíny aktivovala a výbuch by nastal o půldruhé minuty dříve.

V ten samý okamžik, to je v 01:23:04, se do hlavních cirkulačních čerpadel začala dostávat pára a snížil se průtok vody aktivní zónou. V technologických kanálech reaktoru začal vařit teplonositel a výkon reaktoru ze začal pomalu zvyšovat. Kdo to zná, ví, jak mohl zůstat růst výkonu i v budoucnu plynulý. Jenže, kdo to zná ...

Pára se do čerpadel dostat z principu nemohla. Výkon začal prudce narůstat až po stisknutí tlačítka AZ.

Starší inženýr řízení reaktoru Leonid Toptunov si jako první všiml nárůstu výkonu a spustil poplach: "Je třeba aktivovat havarijní ochranu, Alexandře Fedoroviči, výkon stoupá", řekl Akimovovi.

Akimov rychle pohlédl na výpis počítače. Výkon rostl pomalu. Ano, pomalu ... Akimov váhal. Pravda, byl tu i druhý signál: osmnáct zasunutých tyčí namísto dvaceti osmi. No, ale ... Náčelník směny zažíval těžké chvíle. Vždyť on nechtěl jít dál, když výkon klesl na 30MW. Opravdu nechtěl ... Do pocitu na zvracení, do slabosti v nohách nechtěl. Nedokázal, pravda, odporovat Djatlovovi, byl slabší povahy. Podřídil se s krajní nechutí. Ale pak přišla sebedůvěra. Zvedl výkon reaktoru z předpisy zakázaného stavu a celý čas hledal seriózní záminku pro stisknutí tlačítka nouzové ochrany. Teď to vypadalo, že takový okamžik konečně nadešel.

Můžeme předpokládat, že blokování havarijní ochrany bylo vyvedeno na tlačítko MPA, při jehož stisknutí právě proto pohlcující tyče dolů nešly. To mohlo být příčinou toho, proč v 01:23:40 stiskl Akimov tlačítko AZ, aby "posychroval" havarijní signál ... Ale to je pouze předpoklad, pro který nejsou žádné podklady v dokumentech ani svědectví očitých svědků.

"Spouštím havarijní ochranu", křikl Akimov a natáhl ruku k červenému tlačítku.

V 1:23:40 náčelník směny Alexandr Akimov stiskl tlačítko havarijní ochrany pátého řádu, po jehož stisknutí se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ale nejprve do zóny pronikly ty pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí kvůli odvodnění kanálů SUZ (systém řízení a ochrany). Tyče vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Sešly se zde tři neblahé faktory.

Scénář havárie mohl vypadat i jinak. Při relativně uspokojivých parametrech a snižujícím se průtoku teplonositele (snížovaly se otáčky vybíhajícího rotoru) mohlo být zasunutí tyčí havarijní ochrany (koeficient reaktivnosti více než 0,5 beta) provokujícím faktorem. Pak se vypařil teplonositel (do 4 beta) plus teplotní efekt. Potom lavinová reakce a výbuch ...

V každém případě těch proklatých prokleté 0,5 beta byli tou poslední kapkou, kterou přetekla číše trpění reaktoru.

V této chvíli měli Akimov s Toptunovem počkat a nic nemačkat. Jak by se teď hodil systém havarijní ochrany reaktoru (SAOR), který byl vypnut a pod zámkem. Měli využít hlavní cirkulační čerpadla, na jejich násosy přivést studenou vodu, snížit kavitaci, vyhnat páru z čerpadel a zároveň dostat vodu do reaktoru, tím utlumit vypařování a jadernou reakci. Nastartovat diesel agregát a fungující transformátor, aby dostali napětí na elektromotory potřebných strojů. No nic. Takový příkaz před stiskem tlačítka nikdo nevydal.

Bylo stisknuto tlačítko a začalo rozhoření na rychlých neutronech.

Regulační tyče klesly do reaktoru, ale najednou se zarazily. Hned na to se ze strany centrálního sálu ozvaly údery. Leonid Toptunov rozpačitě přešlapoval na místě. Náčelník směny bloku Alexandr Akimov vida, že tyče klesly tak na 2 až 2,5 metru namísto 7, dral se k pultu operátora a odpojil přívody servomotorů, aby tyče padly do aktivní zóny vlastní vahou. To se však nestalo. Kanály reaktoru se zdeformovaly a tyče se v nich zasekly.

Za chvíli bude reaktor porušen, podstatná část paliva a reaktorového grafitu i ostatních vnitřních konstrukcí rozmetá výbuch do jeho okolí. Na selsynech ukazujících polohu řídícíh tyčí, stejně jako kdysi v Hirošimě, se střelky ukazatelů nadobro zastavily ukazujíc zapuštění na 2 - 2,5 metru místo plných sedmi. I v takovém stavu budou jednou zakonzervovány pro věčnost.

Čas 01:23:40 ...

V okamžiku stisknutí tlačítka AZ-5 (havarijní ochrana 5. řádu), s hrozivou září vzplanulo podsvícení stupnic selsynů - ukazatelů. Dokonce i těm nejzkušenějším a chladnokrevným operátorům se v ten moment zastavil dech. V nitru aktivní zóny už začala zkáza, ale výbuch ještě ne. Do času "x" zbývalo 20 sekund ...

Připomenu, že na řídícím sále čtvrtého bloku se v ten čas nacházeli: náčelník směny Alexandr Akimov, starší inženýr řízení reaktoru Leonid Toptunov, provozní zástupce hlavního inženýra Anatolij Djatlov, starší inženýr řízení bloku Boris Stoljarčuk, starší inženýr řízení turbín Igor Keršenbaum, zástupce náčelníka turbínového cechu bloku 4 Razim Davletajev, náčelník laboratoře Černobylského "puskopalad..." podniku Petr Palamarčuk, náčelník směny bloku Jurij Tregub, který předal směnu Akimovi, starší inženýr řízení turbín z předchozí směny Sergej Gazin, stážisté SIURa z druhých směn Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev a také představitel "Dontechenergo" Gennadij Petrovič Metlenko se svými dvěma pomocníky, kteří se nacházeli v sousedních neoperativních prostorech.

Metlenkova skupina měla za úkol sejmou elektrické charakteristiky generátoru v režimu výběhu rotoru. Sám Metlenko, který byl v řídícím sále, měl sledovat pokles otáček rotoru na otáčkoměru. Podivná sudba padla na bedra tohoto člověka, prakticky zůstávajícího ve stínu. Ačkoliv ničemu v atomovém reaktoru nerozuměl, prakticky řídil celý experiment, který přivedl k jaderné katastrofě. Dokonce neznal ani ty se kterými v onu osudnou noc pracoval. Později Metlenko vyprávěl:

"Operátory jsem neznal. Poprvé jsem je uviděl až v onu noc při experimentu. Několik dní jsem čekal na tu příležitost ho provést. Mohlo se to udělat i v předchozí směně. Potřeboval jsem sejmout hodnoty ukazatelů. V době výbuchů jsem vůbec nic nechápal. Jestli operátoři na něco zapomněli nebo něco nevěděli - opravdu nevím, proč se to stalo."

Co se honilo hlavou Akimovi a Toptunovi, operátorům atomového technologického procesu, v momentě, kdy se řídící tyče zasekly v půli cesty a z centrálního sálu se ozvaly první údery? Těžko říci, neboť oba zemřeli mučitelskou smrtí z radiace nezanechali o tom žádné svědectví.

Lze si jen představit, o čem asi přemýšleli. Znám ten pocit, který prožívá operátor v první chvíli havárie. Zažil jsem to nejedenkrát, když jsem pracoval na provozu atomových elektráren.

V první okamžik člověk oněmí. V ten druhý se vše okolo bortí jako lavina, člověka polévá studený pot strachu především z toho, že najednou neví, co dělat, když se střelky zapisovačů a přístrojů chaoticky rozbíhají na všechny strany a on je sleduje, protože nezná příčinu ani zákonitosti toho, co se děje. Pak najednou (opět nevolnost) přemýšlí o zodpovědnosti a následcích toho, co se děje. Ale už v následující chvíli nastupuje neobyčejná jasnost hlavy a chladnokrevnost. Důsledkem je rychlá a přesná lokalizace problému ...

Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Keršenbaum, Metlenko, Devletajev v jaderné fyzice ničemu nerozumí, ale i tak se na ně přenesla poplašná nálada operátorů.

Řidící tyče se zastavily v polovině cesty a nejdou dolů ani poté, co Akimov odpojí přívody servomotorů. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery, stěna zatím drží. Ještě žádný výbuch.

Čas 01:23:40, dvacet sekund do výbuchu. Opustíme na chvíli řídící sál čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny ...

V ten samý moment v centrálním sále na značce plus padesát (výška padesát metrů, balkon v prostoru uzlu distribuce čerstvého paliva) vešel na kontrolu náčelník směny reaktorového cechu Akimovy party Valerij Ivanovič Perevozčenko. Pohlédl na zavážecí stroj zaparkovaný u protější stěny, na dveře ve stěně, za kterými se v nevelké komůrce nacházeli operátoři centrálního sálu Kurguz a Genrich, na podlahu centrálního sálu, prohlédl na bazény, ve kterých chladlo vyhořelé palivo, pohlédl i na "rypáček" reaktoru.

"Rypáček" - tak se říká patnáctimetrovému kruhu složeného z dvou tisíc kostiček, které tvoří vrchní biologickou ochranu reaktoru. Každá "kostička" váží přibližně 350 Kg a je jako čepice nasazená na hlavu technologického kanálu, ve kterém je umístěn palivový článek. Rypáčeku je obklopen podlahou z nerezové oceli, kterou tvoří bloky biologické ochrany zakrývající potrubí parovodů od reaktoru do separačních bubnů.

Najednou se Perevozčenko zachvěl. Začaly silné a časté údery a třistapadesátikilové kostky (projektový název "soubor jedenáct") začaly nadskakovat a opouštět hlavičky kanálů jako když sedmnáctset lidí odhazuje čepice. Celý povrch "rypáčku" ožil divokým tancem. Trhaly sebou a prohýbaly se kostky bioochrany v okolí reaktoru. To znamenalo, že třaskavá směs už byla pod nimi ...

Toto je zcela smyšlené ...

Perevozčenko prchal po téměř vertikálním zatočeném schodišti dolů, na značku plus deset ke koridoru spojujícím prostory hlavních cirkulačních čerpadel. Ve skutečnosti se skoro propadl, tak tak se přidržoval při padání do jámy hluboké 40 metrů.

Se zvučně bijícím srdcem, s pocitem paniky v duši se snažil pochopit, co se to děje za strašné věci, nenapravitelné. Strachy ochromen a se silnou nevolností běžel vlevo k východu do deaeratorní chodbičky, kde za záchrannou zatáčkou, dvacet metrů od dveří začínala stometrová chodba, ze kterého byl vchod k centrálnímu řídícímu pultu čtvrtého bloku. Spěchal tam říct Akimovovi, co se děje v centrálním sále ...

V ten okamžik, kdy Perevozčenko dosáhl spojovacího koridoru, byl na odlehlém konci místnosti hlavních cirkulačních čerpadel strojník Valerij Choděmčuk. Sledoval chování čerpadel v režimu výběhu rotoru generátoru. Čerpadla silně vibrovala a tak o tom chtěl jít Choděmčuk podat zprávu Akimovovi, když v tom přišel výbuch ...

Na značce plus dvacet čtyři v "kipovckom" místnosti položené pod napájecím uzlem reaktoru hlídal přístroje "seřizovač" z černobylské "puskonaladočnogo predprijatija" Vladimir Šašenok. Zapisoval hodnoty přístrojů v režimu výběhu rotoru a byl v telefonickém spojení s řídícím pultem bloku a připojen na počítač Skála ...

Co se tedy přihodilo v reaktoru? To tak vědět. Vraťme se o chvíli zpět a projděme počínání operátorů krok za krokem.

V 01:23 byly parametry reaktoru nejblíže stabilnímu stavu. Za minutu "do toho" starší inženýr řízení bloku Boris Stoljarčuk prudce snížil průtok napájecí vody do separačních bubnů, což přirozeně vedlo k zvýšení teploty vody jdoucí do reaktoru.

Potom, když byl uzavřen přívod k turbínám, začal výběh rotoru. Kvůli zmenšení průtoku páry ze separačního bubnu rostl tlak páry rychlostí 0,5 atm/s. Celkový průtok skrz reaktor se začal snižovat kvůli tomu, že všech 8 čerpadel bylo napájeno z vybíhající generátoru. Jejich otřesů si všiml Valerij Chotěmčuk (neměly dostatek energie, jejich výkon se snižoval spolu s padáním otáček generátory, stejně tak se zmenšoval průtok vody reaktorem).

Zvýšení tlaku páry z jedné strany a snížení průtoku skrz reaktor a také dodávky vody do separačních bubnů z druhé strany přispěly k umocnění tvorby páry v reaktoru a tím i nárůstu jeho výkou.

Jak jsem již zmínil, parní efekt reaktivnosti (od 2 do 4 beta) je největší u uran - grafitových reaktorů. Efektivita havarijní ochrany byla podstatně snížena. Celkový pozitivní koeficient reaktivnosti v aktivní zóně v důsledku prudkého snížení průtoku chladící vody začal stoupat. To znamená, že růst teploty přispěl jednak k větší tvorbě páry a také k prudkému dalšímu zvyšování parního a teplotního efektu. To také přispělo ke zmáčknutí tlačítka havarijní ochrany. No, jak jsem se již zmínil, stiskem tlačítka AZ se přidala 0,5 beta. Během 3 sekund přesáhl výkon reaktoru 530 MW tepelných, perioda rozhoření byla tedy mnohem menší než 20 sekund.

S růstem výkonu reaktoru prudce vzrostl i hydraulický odpor aktivní zóny, průtok vody se ještě více snížil, vzniklo intenzivní vyrábění páry, krize odvodu tepla, prasknutí palivových kazet, bouřlivé vzkypění teplonositele, ve kterým už plavaly kousky paliva. Prudce vzrostl tlak v technologických kanálech a i ty začaly praskat.

Prudký nárůst tlaku způsobil uzavření zpětných záklopek na výstupech čerpadel a plné přerušení přívodu chladící vody do aktivní zóny. Vypařování vody zesílilo a tlak stoupal rychlostí 15 atmosfér za sekundu.

Okamžik masového praskání technologických kanálů zpozoroval náčelník směny reaktorového cechu Perevozčenko v 01:23:40.

Zatím, v posledních 20 sekundách před výbuchem, v době, kdy Perevozčenko běžel po schodišti z úrovně padesát metrů na úroveň deset metrů, probíhala v reaktoru bouřlivá reakce páry se zirkoniem a další chemické exotermické reakce, při kterých se uvolňoval vodík a kyslík, to je výbušná směs.

V ten čas došlo k veliké erupci, zafungovaly hlavní ochranné záklopky reaktoru. Ty však nevydržely takový nápor a tlakový rozdíl a utrhly se.

Ve stejný čas se velkým tlakem utrhly spodní i vrchní přívody páry. Reaktor tak svrchu získal přístup bez zábran do prostoru centrálního sálu a prostoru separačních bubnů. Ze spod do pevného ...plotno... boksu, který je projektován s aby "lokalizoval" (spíš zachránil, zadržel) nebo byl předělem při jaderné havárii. No, takovou havárii, ke které teď došlo, nikdo neprojektoval a proto v tomto případě "pročno-plotnyj" box posloužil pouze jako nádoba, ve které se shromažďovala třaskavá směs.

V 01:23:58 dosáhla koncentrace výbušné směsi v okolních prostorech výbušné úrovně a došlo podle výpovědí svědků ke dvěma nebo třem výbuchům. Ty rozervaly reaktor i okolní budovu.

K výbuchům došlo, když byl strojník Valerij Choděmčuk v místnosti hlavních cirkulačních čerpadel a náčelník směny reaktorového cechu Perevozčenko útíkal chodbou deaeratorní etažérky k řídícímu sálu bloku.

Nad čtvrtým blokem vylétly do vzduchu rozžhavené kusy, jiskry a plameny. Byly to rozžhavené kusy jaderného paliva a grafitu, které dopadly většinou na střechu strojního sálu a způsobily, že začaly hořet. Střecha měla asfaltový povrch.

K určení, kolik radioaktivity bylo výbuchem vyvrženo do atmosféry a okolí elektrárny, vraťme se o minutu a 18 sekund před čas výbuchu.

V 01:22:30 provedl počítačový systém Skála analýzu stavu reaktoru - objemové rozložení výkonu a polohy všech řídících tyčí. (Pro upřesnění třeba dodat, že snímání trvá 7-10 minut a výstup je průměrná hodnota). Celkový obraz neutronového pole byl tento: radiálně azimutním směrem, to je po průměru aktivní zóny, bylo vypuklé pole a na výšku v středním ... s rostoucí výškou rostl i výkon.

Uvěříme-li počítači, pak ve vrchní třetině aktivní zóny byla jakoby připlácnutá koule oblasti vysoké aktivity v průměru okolo cedmi metrů na šířku a třech metrů na výšku. Konkrétně v této části aktivní zóny (o váze zhruba padesát tun) proběhlo především rozhoření na rychlých neutronech. Právě v této oblasti vrcholila krize nedostatečného odvodu tepla, zde také došlo k rozrušení technologických kanálů a vypařování paliva. Tuto část aktivní zóny vyhodil výbuch ven do atmosféry do veliké výšky, kde ji vítr vynesl přes Bělorusko a pobaltí za hranice SSSR.

Skutečnost, že se radioaktivní oblak pohyboval ve výšce jednoho až jedenácti kilometrů, potvrdil technik obslužného letiště Šeremetěvo, S. Antovov, který řekl, že přiletivší letadla, která létají ve výšce do 13 kilometrů, omývali dezaktivací týden po černobylském výbuchu.

Okolo padesáti tun jaderného paliva se vypařilo a bylo vyneseno do atmosféry v podobě drobných prachových částic oxidu uraničitého, vysoceradioaktivního jódu 131, plutonia 239, neptunia 139, cesia 137, stroncia 90 a mnohých jiných radioaktivních izotopů s různými poločasy rozpadu. Ještě okolo sedmdesáti tun paliva bylo rozmetáno do bezprostředního okolí bloku.

Části paliva se později našly na zařízení, transformátorech, kolejnicových přívodech, střeše centrálního sálu 3. bloku, ventilační trubce.

Třeba podtrhnout, že aktivita vyvrženého paliva dosahovala úrovně 15 až 20 tisíc rentgenů za hodinu a v okolí bloku vzniklo silné pole radiace prakticky stejné aktivity jako vyvrženého paliva (jaderného výbuchu). Se vzdáleností od závalu aktivita klesala s kvadrátem vzdálenosti.

...

S překladem jsem přestal po objevení knihy A.S.Datlova - Černobyl, jak eto bylo. G. Medvěděv v některých částech zjevně nemluví pravdu. 7.7.2008, pavrda


Zpět na stránky elektrárny Černobyl